Na počátku byly… kozy.
Byly to úplně obyčejné kozy; toulaly se lesem Abyssinie, dnešní Etiopie, oždibovaly všechno, na co narazily, spokojeně mečely a užívaly si vlhkého, zeleného světa pod mohutným listovím starých stromů, které propuštělo sluneční světlo tak akorát. Jedinou jejich starostí bylo, co dalšího budou oždibovat.
Kaldí, jejich pasáček, měl spoustu času. Dlouhé hodiny ubíhaly pomalu, jak se pohyboval lesem v dosahu zvuku zvonečků, zavěšených na krcích jeho svěřenců. Občas ulehl pod stromy a pozoroval, jak sluneční paprsky tančí mezi listy anebo se v dešťových kapkách tříští do mnoha barev. Občas filozofoval anebo se zasnil a v mysli se mu nořily melodie neznámých písní. Cítil se požehnaný a šťastný.
Kaldí také hrál na flétnu; byla to jen jednoduchá píšťala z bambusu, ale měl tolik času na cvičení, že hrál opravdu dobře. S prvními paprsky slunce oslavoval ráno, v poledne bylo v tónech jeho flétny slyšet štěbetání ptáků a se soumrakem měly jeho písně dlouhé hluboké tóny. V repertoáru měl také jednu svižnou melodii, kterou nikdy neměnil. Kozy ji dobře znaly; byla pro ně signálem pro návrat domů.
A tak to bylo každý den a každý týden a každý měsíc.
Ale jednoho dne se kozy nevrátily.
Kaldí zahrál znovu a pak ještě jednou, hlasitěji, rychleji a v tónu flétny už byla slyšet panika. Ale kozy nikde.
Uvědomil si, že se asi zasnil příliš a nevšiml si, že zvonění a mečení ustalo. Vydal se po stezce dále, ale pak ho intuice pobídla k tomu, aby pěšinu opustil a vydal se do hloubi lesa. Keře mu poškrábaly ruce a potrhaly tuniku a terén byl strmější. Tady ještě nikdy nebyl! Avšak tichý hlas uvnitř, jakési neviditelné spojení mezi pasáčkem a jeho zvířaty, ho hnal dále, hlouběji do lesa a výše.
A najednou je uslyšel. Ale co to vlastně slyšel?
Divoké mečení. Zvonečky cinkají ostošest.
Kaldi se rozběhl. A najednou se les otevřel a to co spatřil, mu vzalo dech. Jeho kozy … tančily. Tím myslím, že opravdu tančily – poskakovaly na zadních, vesele se přitom trkaly a sršela z nich neskutečná energie. Kaldí se opatrně štípl do tváře, ale ne, nesnil a tohle jsou opravdu jeho kozy a ty zvláštní keře s lesklými listy a červenými bobulemi jsou také skutečné. Otrávily se, blesklo mu hlavou, táta mě zabije. Dalo mu to velkou práci, ale nakonec se mu podařilo rozjařené kozy, kterým se vůbec nechtělo opustit ty divné bobule, přimět k návratu.
Té noci nespal. Ještě před svítáním běžel s neblahým očekáváním do chlívku, ale jeho kozy nebyly mrtvé. Naopak, byly plné života a očividně se nemohly dočkat, až vyrazí na nově objevené místo. A tam Kaldí udělal něco…těžko říct jestli odvážného nebo bláznivého: ochutnal. Napřed sežvýkal list. Byl hořký, ale vůbec ne nepříjemně. Dužina byla nasládlá, jádro bylo stejně hořké jako list. Ale najednou se mu po jazyku rozlilo zvláštní brnění, rychle se rozšířilo do hrudi a pak do celého těla. Les se rozjasnil. Barvy se prohloubily. Jeho samotného zalil pocit úžasné bdělosti a radosti z prostého bytí. V tu ránu porozuměl tomu, proč jeho kozy tančí a přidal se k nim.
Co bylo dál? To záleží na tom, kdo příběh vypráví.
V jedné verzi Kaldí donese zázračnou rostlinu imámovi, který ji povaří a získá tak nápoj, který ho udrží bdělého po celou dobu nočních modliteb. V jiné verzi křesťanský mnich donesené plody s nedůvěrou hodí do ohně, ale vzápětí je omámen vůní, která zaplaví celou místnost; plody vytáhne, rozdrtí, zalije horkou vodou – a káva je na světě.
Tolik mýtus. Jistě ale víme, že Etiopané dávno před tím, než se káva začala pražit, s rostlinou hodně experimentovali. Stejně jako Kaldí zrna a listy, kterým se říká “bunn”, žvýkali nebo je vařili a popíjeli jako čaj. Také si připravovali něco na způsob “energetické tyčinky” tak, že rozdrcená zrna smíchali s tukem. Dužinu fermentovali a výsledkem bylo víno. Slupky pražili a vyráběli z nich nápoj “qishr”, který se pije dodnes.
Okolo roku 1000 slavný perský učenec a lékař Avicenna popsal účinky rostliny, které se velmi podobají účinkům kávy:
“Posiluje údy, čistí pleť a odstranuje nadbytečnou tekutinu pod ní. Celému tělu dodává skvělou vůni.”
Nápoj, tak jak jej známe dnes, vznikl však daleko později; patrně někdy v 15. století.
Z Etiopie káva cestovala do Jemenu a pak do celého světa. Lesní rostlina, která kdysi pomalu zrála v chladu a stínu vysokých stromů, byla postupně vytlačena na přímé slunce. Jak se zmenšovaly lesy, kávové plantáže přibývaly a zvětšovaly se. Nedá se říct, že by plantáže přímo nahradily lesy, ten příběh je daleko složitější, ale rovnováha sil se změnila.
Naštěstí etiopské divoké arabice není konec. V letech 2012 – 2014 se místní farmáři a ochránci lesa začali organizovat vedeni důležitou pravdou: původní arabica stále roste a nejlépe se jí daří pod ochranou korun stromů horského lesa, který ještě zbývá. Tyto lesy drží vláhu, chrání půdu a zabezpečují biodiversitu. V těchto horách také pramení mnoho řek. Vznikly spolky, vedly se schůze a vytvořily se vesnické pracovní skupiny zodpovědné za určité úseky lesa, které zároveň sklízejí jedinečnou arabiku. Se svou kávou se farmáři dokázali prosadit na světovém trhu a zajistit si živobytí, zároveň ale zachránili etiopské lesy.
Možná, že místní farmáři občas zaslechnou tóny Kaldího bambusové flétny, když se vydají na několikahodinovou cestu hlouběji do lesa sklízet červené bobule.
Napil se Kaldí někdy kávy, tak jak ji známe dnes?
Pravděpodobně ne.
Ale věděl něco, na co občas zapomínáme.
Prvním darem kávy není produktivita, ale bdělá radost.
Zdroje:
Jonathan Morris, Coffee: A Global History (2019)
Mark Pendergrast, Uncommon Grounds: The History of Coffee and How it Transformed our Worlds (2019)
Wild Coffee – Saving Southwest Ethiopia´s Mountain Rainforest WCC-PFM Project